Na jubilejním Větrání turisté pocítili první závan zimy
Do mrazivého kabátu oblečený hřeben Javorníků se o uplynulé sobotě stal cílem jubilejního stého výletu Větrání. Nejprve to sice vypadalo, že je Kohútka v bílém jen díky sněžným dělům na zdejších sjezdovkách, ale brzy měli větrači ve tvářích a na ovečkách i sníh přírodní. Právě kvůli sněhu si ale moc neužili výhledů a do idylky měla daleko i odpolední, nebo spíše podvečerní, rychlochůze na vlak.
O Kohútce a Portáši na výletech bylo slyšet už dlouhou dobu, a když jsem v září bylo vyhlášeno hlasování o tom, kam se na stý výlet pojede, nemohly Javorníky mezi návrhy chybět. V hlasování následně získaly polovinu všech došlých hlasů, takže bylo rozhodnuto. A tak třiadvacetihlavá výprava nabrala první prosincový den směr Valašsko. Bohužel zrovna chytila expres, který příliš netopil, možná vůbec, takže do Vsetína turisté dojeli docela promrzlí. Nicméně protože mezi překvapeními vlaku nebylo zpoždění, stihla skupina dřívější autobusový spoj do Nového Hrozenkova.
I když trasa větračů vedla primárně na hřeben, v Hrozenkově si alespoň zvenčí prohlédli roubené stavení, v němž je umístěn památník malíře Antonína Strnadla, a o kousek dále i nádherné bývalé fojtství, tyčící se mezi průchozí hlavní silnicí a tokem Vsetínské Bečvy. Pozornost si tu vysloužili i koně a kravky v ohradách, bylo však třeba vyrazit přes Vranču vstříc javornickým výškám. Led kolem břehů a na stupních zdejšího potoka jasně svědčil o panujícím chladu, na budoucí sněžení ještě nic nepoukazovalo. Ukázalo se ale, že některým se nechce držet společné skupinové tempo, trhli se od zbytku a znovu byli viděni až na Kohútce. Těžko říci, jestli se rychlíci stihli občas rozhlédnout kolem sebe, ale zbytek skupiny se při postupném stoupání po žluté značce zastavil na jedné samotě nad Malou Vrančou, jednak kvůli výhledu do údolí (daleký ale zrovna nebyl) a také kvůli zvířectvu, které tu zdejší obyvatelé mají, mimo jiné švitořící andulky. Pes dal ovšem turistům brzy najevo, že je třeba pokračovat.
A tak skupina pokračovala ve svém putování a brzy už za mocného funění zdolávala po omrzlé pěšině závěrečné prudké stoupání k hřebenu a moravsko-slovenské hranici, která tudy prochází. Nahoře už to bylo hotové zimní království, ještě ne zcela bílé, ale tráva křupala pod nohama, a jak se turisté blížili Kohútce, ozývalo se křupání více a více. A už poletoval onen zmiňovaný technický sníh z děl. Výhledy se téměř nekonaly, a tak jsme na Kohútce výletníci rovnou zamířili za teplem do restaurace. Tam bylo dost plno, protože sem mířili i další turisté, nedaleký hotel Portáš měl totiž zrovna zavřeno, ale nakonec se všichni vešli a dali si kyselicu či panáka na zahřátí, nebo možná i na kuráž pro návrat do zimy. Původně bylo plánováno, že se tady skupina rozdělí na ty, kteří chtějí být doma dříve, a na ty, které čas příliš netlačí, kteří si užijí na hřebenu a pojedou později autobusem z nedaleké točny. Pro dřívější návrat domů se nakonec rozhodli všichni, při čekání před restaurací na poslední platící se ale ztratilo pár minut potřebných pro pohodovější sestup.
Podle plánu se nicméně ještě došlo před nedaleký hotel Portáš, kde byla pořízena vrcholová skupinová fotka i s ovečkami (ať už plyšovou nebo třeba jako brož měli větrači jako povinné rozpoznávací znamení) a místními kočkami. Pak už bylo nutné opustit hřeben, nabrat směr po modré značce a sejít zpět do Hrozenkova na vlak. Tempo se postupně zrychlovalo, i když sněžilo a z počátku byl sestup celkem prudký, takže někteří brzdili i očima, dole zase pro změnu byla silnice namrzlá a lačná po akrobacii. Nikdo se ale nezranil a vlak všichni účastníci v pohodě stihli. A co víc dokonce topil.
Tak byla završena stovka uskutečněných výletů Větrání. Do konce tohoto roku proběhnou ještě další dva, první z nich v sobotu 15. prosince, kdy se půjde Podbeskydím ze Štramberka do Nového Jičína. Více informací a přihlašovací formuláře jsou k dispozici na www.vetrani.upol.cz.