Atletický trenér Jan Brtník: Běh ze mne dělá lepšího člověka
Půlmaratonci. Foto: Martin Višňa
Necelý měsíc již jen zbývá do startu Olomouckého půlmaratonu, příprava účastníků naší půlmaratonské výzvy je v plném proudu. Zeptali jsme se trenéra Jana Brtníka, jak pokroky svých svěřenců ve dvou třetinách cesty k půlmaratonu hodnotí, ale také na to, jak se vůbec k běhu dostal a co mu dává.
(Na fotce trenér Jan Brtník dole, nad ním čtyři z jeho půlmaratonských svěřenců.)
Váhal jsi při vzniku nápadu půlmaratonské výzvy, jestli do toho jít?
Myšlenka půlmaratonské výzvy zazněla prakticky ihned po vzniku běžecké skupiny Jogito ergo sum, a to z úst Martina Kučery, který je duchovním otcem skupiny. Neváhal jsem ani minutu, okamžitě se mi ten nápad zalíbil a opravdu mne nadchl.
Když jsi pětici poprvé viděl pohromadě, co se ti honilo hlavou? Znal jsi účastníky už z dřívějška? Kdybys měl každého z nich jednou větou charakterizovat, jak by tyto věty zněly?
Pětici našich vyzyvatelů jsme rekrutovali asi už na třetím tréninku Jogita a z dřívějška jsem nikoho z nich neznal. Když jsem je viděl všechny pohromadě, byl jsem opravdu zvědavý, jak si povedou. Tady bych, ač nerad, upozornil, že nadále budu mluvit pouze o čtveřici, protože Kláru jsem na tréninku viděl asi dvakrát. Všechny čtyři spojuje hlavně odhodlání, houževnatost a cílevědomost a s těmito vlastnostmi přistupují k mým tréninkům. Mimo to bych řekl, že nejen naši vyzyvatelé, ale celá tréninková Jogito skupina je hodně pohodová a kamarádská.
Co bylo na tvorbě individuálních tréninkových plánů nejtěžší? Co všechno jsi přitom bral v potaz?
Nejtěžší asi bylo udržet jak sebe, tak vyzyvatele na uzdě a nesnažit se dostat naprosté maximum každého z pětice během 3 měsíců. Pro mne jako pro trenéra je totiž důležité svým svěřencům pomáhat nejen k lepším výkonům, ale i je u běhu udržet, aby se jím bavili a taky je trochu přibrzdit, aby se nesystematickým tréninkem nezničili hned na začátku jejich kariéry. Je totiž pravdou, že v dnešní době je to často tak, že člověk začne běhat a za půl roku běží první půlmaraton, což není nic špatného, ale pak má najednou pocit, že jich musí do konce roku stihnout ještě pět, k tomu ještě nejlíp jeden celý maraton - a to už špatné je. U běhu totiž zjistíte, že jste to přehnali, většinou, až už je pozdě. Naše čtveřice, pokud jde o vytrvalostní běhy, se může klidně i dalších 15 až 20 let zlepšovat, takže opravdu není na místě nějaký velký spěch.
Půlmaratonci mají za sebou téměř dva měsíce intenzivního tréninku, jsou tedy ve dvou třetinách přípravy. Jak zatím účastníky a jejich přípravu hodnotíš?
Kromě Kláry, kterou opravdu nejsem schopen hodnotit, jsem z pokroků našich vyzyvatelů nadšený. Nejen že já vidím velké posuny v jejich vytrvalosti i běžecké technice, ale oni sami říkají, že cítí velké zlepšení, za což jsem jako trenér opravdu rád. Takže hodnotím jejich přípravu opravdu pozitivně.
Jaké odměny od tebe mohou čekat, pokud své cíle splní?
Pro mne budou mít splněno ve chvíli, kdy se postaví na start Olomouckého půlmaratonu, ke kterému tohle všechno směřuje, a vydají ze sebe to nejlepší, co v nich bude. Samozřejmě mají svá předsevzetí a cílové časy, které ani v jednom případě podle mě nejsou nereálné. Věřím tedy, že budu moct odměnit všechny, ale jak, to si pro tuto chvíli ještě nechám pro sebe. Co bych tady ale prozradit, mohl je to, že bych rád i po půlmaratonu s vyzyvateli spolupracoval a dál se podílel na jejich tréninku, ať už je zlákají jakékoli běžecké výzvy.
Od února každou středu vedeš otevřené tréninky pro studenty Univerzity Palackého s názvem Jogito ergo sum. Jaké máš s touto aktivitou plány do budoucna?
Skupina Jogito ergo sum byl jednoznačně skvělý nápad a nepřestávám z něj být nadšený. Do budoucna bych tuhle aktivitu rád ještě více rozvíjel, a to například častějšími společnými tréninky, dalšími výzvami a třeba i závody ušitými na míru přímo pro Jogito běžce. Má to velký potenciál a já věřím, že se nám jej podaří náležitě rozvinout.
Prozraď také něco o sobě. Jako trenér působíš přes 4 roky, máš za sebou několik půlmaratonů i maratonů. Ne vždy jsi ale k běhu tíhl. Jaké byly tvé běžecké začátky a co tě vůbec k běhu přivedlo?
Je pravda, že jsem s během začal relativně pozdě, v 28 letech. V mládí jsem dělal judo a pak poměrně dlouho úspěšně ničil tělo při freestyle BMX, ale až běh byl a je pro mne soustavnou pohybovou aktivitou. K běhu mě přivedl můj mladší bratr, který byl dřív velmi úspěšným orientačním běžcem, ale i mnohem prozaičtější důvod - nezdravý životní styl a s ním spojené zhoršující se zdraví. Jednoho krásného dne jsem si řekl dost a díky běhu obrátil svůj život naruby.
Už dříve jsi zmiňoval, že tvým běžeckým snem je účast 90kilometrovém Comrades Marathon v JAR. Co tě na něm láká?
Nějakou dobu jsem žil v USA a v tamní běžecké komunitě platí Comrades Marathon za takovou Mekku vytrvalostních běžců - já jednoduše tuto myšlenku převzal. Běhání v Americe mi totiž hodně dalo, ta soudržnost a vstřícnost běžecké komunity je neuvěřitelná, tak možná proto, jak už název závodu napovídá, Comrades Marathon.
Co ti vlastně obecně běh dává?
Nebudu přehánět, když řeknu, že běh ze mne udělal a stále dělá lepšího člověka. Jsem na běhu závislý, a to jak fyzicky, tak psychicky, ale je to zdravá závislost, kterou můžu doporučit všem. Běžci mne chápou a ti, co neběhají, nepochopí, dokud nevyběhnou.
Čemu se věnuješ, když zrovna neběžíš či netrénuješ?
Volný čas mimo běh věnuji především své ženě a dětem. Jsme všichni dost aktivní, máme rádi přírodu, a tak třeba Jeseníky bereme jako náš druhý domov.